Brouci

31. října 2010 v 20:37 | Víťa Dvořák |  Moje texty
BROUCI

V Dambořicích bylo vždy plno hmyzu. Tomášův dědeček říkával, že se tu těm hovadům nějak daří. Nejrůznější druhy brouků, vos, včel a dalších podobných se každý den proháněli na polích kolem Dambořic.

"Čím to asi je? Že je jich tu tolik?" Ptal se Tomáš.
Dědeček se poškrábal na vousu. "Myslím, že je přitahuje něco tady v zemi."
"Poklad?!"
"To jsem zrovna nemyslel." Zasmál se děda, "Ale vím jistě, že většina hnízd je pod zemí."
"Já bych se ale strašně moc chtěl podívat, jestli tam někde v poli není zakopaný poklad." Pronesl zasněně Tomáš.
"Tak to hned ráno můžeš udělat, když jsou všechna pole zoraná, nebude to pro tebe problém" odvětil děda, "teď už ale musíš usnout." Sklonil se nad Tomášem a políbil ho na čelo, potom sfoukl svíčku a odešel.
Tomáš zůstal v temném pokoji sám se svojí myšlenkou na bohatsví. Do zítřka by mi ten poklad mohl někdo vyfouknout. Pomyslel si. Jeho peřin se dotkl namodralý pruh měsíční záře přicházející směrem od okna. Mraky rozehnal vítr a luna zůstala odkrytá.
"Jenom se podívám, jestli tam ten poklad zrovna někdo nevykopává." Šeptl si Tomáš, schválně nahlas aby si tím ve tmě dodal odvahu. Vyskočil z postele, přeběhl k oknu a prohlédl si rozsáhlé pole, rozprostírající se kousek od domu. "Mám štěstí," zaradoval se, "můj poklad tam pořád je. Ráno budu bohatý."
V tom si všiml podivného tmavého stínu, jakoby se celé pole nějak pohybovalo. Nejdřív ho napadlo, že jsou to stíny mraků. "Ty už přece dávno odpluly." Uvědomil si.
Pole vypadalo, jakoby se po něm plazila černá skvrna.
"Někdo mi krade poklad!" zděsil se Tomáš. Spěšně si oblékl svůj kožený kabátek, vzal si lucernu a oknem se dostal ven. Rozběhl se k poli. Doufal, že načapá zloděje dřív, než zmizí s jeho pokladem. Musím dědovi dokázat, že jsem se nemýlil a že je tam opravdu poklad. Ale když ho někdo ukradne, děda mi neuvěří. Říkal si Tomáš, zatímco běžel a snažil se zažehnout svítilnu.
Jakmile se dostal k poli, přikrčil se v odvodňovacím příkopu, který v deštivých dnech býval plný vody. Teď však byl už dlouho suchý.
"Okamžitě dej ruce nad hlavu a vzdej se, ty zloději pokladů!" Zakřičel Tomáš, na neviditelného zloděje, a doufal, že změnil hlas dostatečně hluboko, aby toho neřáda vyděsil. Vykoukl z příkopu a posvítil si lucernou, aby se podíval, zdali jeho varování zapůsobilo tak jak by chtěl.
Jenže svítilna mu úžasem vypadla z ruky, když zjistil, že na poli není nikdo kromě ohromné masy černých brouků, kteří přes sebe lezli všemi směry. Zoraná půda pod brouky nějak podivně světélkovala. Brouci jakoby smutně mručeli. Nebylo zřejmé, jak to dělají, ale byl slyšet smutek a nářky.
Tomáš leknutím vyjekl, vyskočil z příkopu a utíkal zpátky domů, do postele.
"Copak se děje?" zeptal se děda, který vešel do Tomášova pokoje zrovna ve chvíli, kdy za sebou Tomáš zavřel okno, "Zdálo se mi, že jsi křičel. Ty nejsi v posteli?"
"Dědo na poli je hrozně moc brouků!" vyhrkl Tomáš a bázlivě se díval z okna.
"Chceš říct, že jsi viděl, jak naše pole hnojí brouci?"
"Vypadalo to, jakoby všude na našem poli pohřbívali své mrtvé."
"To je ale zajímavé. Možná proto máme tak úrodné pole." Děda na Tomáše spiklenecky mrkl, "Připomínáš mi mě v tvých letech."
S těmi slovy zase odešel, možná vzpomínat na své dětství a na to, jak poprvé viděl pohřeb brouků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kajushe Kajushe | Web | 28. března 2011 v 16:56 | Reagovat

hmm, zajímavá myšlenka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama