Hrabě Hofnsthofn

31. října 2010 v 20:40 | Víťa Dvořák |  Moje texty
HRABĚ HOFNSTHOFN

Každý člověk během svého života zažije mnoho zajímavých okamžiků, nejčastěji na dovolené nebo ve školních letech. Ale stává se, že něco, co stojí za vyprávění zažije i ve svém zaměstnání. A o něčem takovém bych vám teď chtěl povyprávět.

Nejprve bych vám velice rád sdělil něco o sobě. Jmenuji se Augustus Fleischman. Narodil jsem se v hrabství Hofnsthofn, ve východním Německu, a živím se jako osobní sluha mého pána, pana hraběte Alberta von Hofnsthofna z Hofnsthofnu.
Osobní sluha, to znamená, že jsem mému pánu jako nejlepší kamarád, nejbližší osoba, která zná všechna jeho tajná přání a vrtochy, tedy jsem mému pánu nejbližší přítel. Z celého svého služebnictva má pán nejraději právě mne.

Jak jsem se již zmiňoval, můj pán hrabě Hofnsthofn je hrabětem ve stejnojmenném panství Hofnsthofn, a to už od svých dvanácti let. Otec hraběte Hofnsthofna, pan hrabě Hofnsthofn starší, zemřel, když bylo jeho synu, tedy hraběti Hofnsthofnovi mladšímu, jen dvanáct let, protože ho trápila velmi nebezpečná choroba. Byl to silný muž, který se nenechal jen tak něčím zastrašit a proto se svou chorobou dlouhá léta bojoval, nakonec ho však někdo nedopatřením zastřelil na honu. Dodnes se nevypátralo, kdo hraběte Hofnsthofna staršího zastřelil. Na honu totiž bylo mnoho dalších hrabat a lordů a nikdo se dobrovolně nehlásil k doznání. Vzpomínám si také, že pan hrabě Hofnsthofn mladší tehdy s velkým zápalem razil svůj názor, že smrt jeho otce není vražda ale dozajista nehoda.
Tak se tedy můj pán stal hrabětem a já se stal jeho osobním sluhou. To mi umožnilo dozvědět se mnoho zajímavých informací o jeho životě a zájmech. Dovolte, abych vám svého pána alespoň nějak charakterizoval a popsal, abyste si mohli udělat představu o tom, co je zač. Můj pán neustále nosí černý smoking s červenou kravatou. Pokud ho někdy chcete spatřit oblečeného jinak než ve smokingu, navštivte ho brzy ráno, nebo pozdě večer, v těch dobách si totiž bere lázeň a po ní je vždy v modrém županu, který má po svém otci.
Můj pán nemá rád holiče a kadeřníky proto většinou vypadá, s prominutím, jako nějaká rocková hvězda, která právě spadla z nebe. Často mu připomínám, že není vhodné, aby ve svém postavení měl takový účes, ale on se v takových chvílích vždy podívá na mě a řekne: " Žán, tak se podívej, co máš na hlavě ty.". Můj pán mi totiž říká Žán, přestože ví, jak se doopravdy jmenuji. Nevím, jak na takové jméno přišel a podle mého skromného názoru je jméno Žán pro povolání osobního sluhy naprosto nevhodné. Spíše si pod tímto jménem představuji nějakého řezníka, nebo čističe kanálů. Občas tedy upozorňuji svého pána, že se jmenuji Augustus a ne Žán jenže on mi pak řekne, že zde tedy nemám co dělat a ať okamžitě zavolám Žána, kde prý je? -Z tohoto důvodu mu raději moje jméno nepřipomínám příliš často. Mimochodem, myslím, že můj účes je velmi distingovaný a důstojný, nechápu, co můj pán tou narážkou myslí.

Ale abych se dostal k té příhodě, kterou vám chci povyprávět, tak se budete muset seznámit i s lordem Siegfriedem. Tohoto muže považuje můj pán ze svého nejlepšího kamaráda a často dává na jeho rady. Lord Siegfried je velmi charismatický muž středního věku, který si žije na svém hradě v sousedním panství, a často mého pána navštěvuje. Je takový renesanční člověk, který všemu rozumí líp než laik, ale ničemu nerozumí tak jako profesionál. Zabývá se filosofií, astronomií, anatomií, psychologií, gastronomií a mnoha dalšími podivnými vědami. Mimo jiné také píše knihy, skládá hudbu, režíruje divadelní hry a pořádá výstavy svých obrazů.
Pokud se setkáte s lordem Siegfriedem, vězte, že vézt s ním rozumný rozhovor není žádná hračka, často říká různé věci jen tak aby sám sebe pobavil, anebo mluví v hádankách a tiše se raduje, když vidí, že jste jeho proslovu neporozuměli. Přesto přese všechno je na něm na první pohled poznat, že je to chytrý a vzdělaný člověk. Proto mě často překvapují takzvané "nejapné žerty", které tak rád provádí, někdy i podporován mým pánem.
Jako příklad oněch nejapných žertů bych uvedl jednu událost, kdy mi asi před rokem telefonoval, představil se jako nějaký Inspektor Thomas, a tvrdil, že na zahradě pana Hofnsthofna leží nějaká mrtvola. Podíval jsem se tedy z okna, protože to bylo možno provést přímo od telefonu, a spatřil jsem u jednoho keře ležet na zemi mého pána. Poznal jsem ho podle černého smokingu. Nechal jsem tedy telefon telefonem a běžel na zahradu. Jakmile jsem ale doběhl k ležícímu tělu, poznal jsem, že je to jen prázdný smoking, mírně vycpaný nějakými polštářky. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, když v tom jsem za sebou zaslechl hlasitý smích. Otočil jsem se zpět k domu mého pána a viděl jsem za prosklenými dveřmi na terasu stát lorda Siegfrieda. Než jsem se vrátil zpět k domu, zamkl se vevnitř a skrz skleněné dveře mi tvrdil, že špatně hlídám pánův dům. Pověděl jsem mu, že jsem se domníval, že pán je mrtvý a tak že tedy není potřeba hlídat jeho dům, ale on opáčil, že mám počítat se vším, a že jsem tedy měl předvídat, že mrtvý pán není mrtvý ale živý.
Celá tato situace mi přišla naprosto podivná. Po chvíli se po boku lorda Siegfrieda objevil i můj pán a také se mi smál, celou noc pak oba pánové seděli na křeslech u prosklených dveří a o něčem diskutovali. Ráno mě pustili do domu.
Lord Siegfried také velice rád tvrdí, že pana hraběte Hofnsthofna staršího sežral drak. Nevím, z jakého důvodu to říká, ale pokaždé, když nějak dojde řeč na otce mého pána, tak lord Siegfried začne velice ohnivě prosazovat svůj názor o drakovi. Myslím, že to nikomu nemůže připadat ani trochu vtipné, ale lord Siegfried vždy vypadá, jako že se v duchu může potrhat smíchy, navenek nedává nic znát.

Jednoho dne, přijel lord Siegfried ve svém sportovním autě, ani nevystoupil a nevypnul motor, jen čekal na mého pána, který na mě křikl, že do večera bude zpět, poté si oblékl kabát a odjel společně s lordem Siegfriedem.
Oba pánové byli opravdu celý den pryč, to bylo neobvyklé, můj pán málokdy opouští svůj dům na tak dlouho, říká, že nerad cestuje a že někde dobře, někde špatně, ale doma nejlíp. Lord Siegfried na to vždy odvětil, že nejlíp je na hřbitově.
Myslel jsem si tehdy, že pánové jeli něco významného koupit, že třeba přivezou významný obraz nebo sochu, ale když se vrátili, nevezli nic. Můj pán se ani slovem nezmínil o své celodenní činnosti a pro mé postavení, není vhodné, abych se ptal. Nyní, když vám to teď vyprávím, již vím, že tehdy byli ve městě, a pořádali konkurz na novou služku, pro pana Hofnsthofna. Vím také, proč to dělali, ale to vám ještě neprozradím. Tehdy jsem věděl jen to, že další den, po jejich celodenní nepřítomnosti, se na pánovo hrabství dostavila nová služebná, které dal můj pán stejný úkol jako mě, tedy aby byla jeho osobní služkou. Namítal jsem, že mít dva osobní sluhy je hloupost- samozřejmě jsem to formuloval poněkud formálněji- a že si se slečnou budeme akorát překážet. Můj pán ale tvrdohlavě namítal, že pokud má osobního sluhu, musí mít i osobní služku.
Ta žena- byla to slečna- se jmenovala Hildegarda Sthockingherová, bylo jí asi kolem dvaceti let a dělala práci osobní služky velice dobře. Abychom si navzájem nepřekáželi, domluvil jsem se s ní vždy, jestli pánovo přání vyplním já, nebo ona, většinou jsme se střídali, ale některé úkoly, jako třeba spočítat kolik jelenů je v hraběcím lese, takové úkoly jsem ze slušnosti přenechával jí.

Jednou, když byla slečna Hildegarda počítat již zmíněné jeleny, otázal jsem se pana Hofnsthofna, jaké příčiny ho vedly k tomu, že si najal osobní služku. Měl jsem tehdy obavy, že pán není spokojen s mojí prací, a že mě tedy zanedlouho propustí. Můj pán mi ale řekl, že už vlastně ani neví, proč si slečnu Hildegardu najal, ale že ho k tomu přiměl a přesvědčil lord Siegfried. Okamžitě jsem začal tušit nějaký nejapný žert, lord Siegfried nikdy nedělal nic jiného než nejapné žerty. V duchu jsem ho sám pro sebe vždy nazýval nejapným žertéřem a několikrát se mi dokonce stalo, že jsem tak lorda Siegfrieda málem nazval i nahlas před mým pánem.
Od té doby, co jsem se dozvěděl, že slečna Hildegarda je u mého pána na přání lorda Siegfrieda, jsem si začal dávat náramný pozor, abych jí na něco nenaletěl, předpokládal jsem totiž, že se tajně stýká s lordem Siegfriedem a že na jeho příkaz se bude pokoušet o ony nejapné žerty.

Jednou, když už byla slečna Hildegarda asi měsíc ve službách pana Hofnsthofna, přijel na návštěvu lord Siegfried. Můj pán si v té době dával lázeň, takže jsem lorda nechal čekat v sále pro hosty. Slečna Hildegarda byla v té době počítat jeleny v hraběcích lesích a tak jsem se obsluhy lorda Siegfrieda ujal já sám.
Požádal mě o sklenici vína, kterou jsem mu hned nalil, protože můj pán si lahve s vínem nechává vždy na stole a zakazuje, aby se odnášely do kuchyně či do spíže. Když jsem tedy lordu Siegfriedovi nalil víno, poprosil mě, jestli bych nezatáhl závěsy, aby na něj nesvítilo slunce. Sotva jsem to udělal, stěžoval si mi, že se mu vylila sklenice s vínem. Na můj dotaz, kam že se vylila, odpověděl, že neví, že se na ni prý nedíval. Nabídl jsem mu tedy, že mu znovu doliji, ale on pravil, abych raději donesl jinou sklenici s tím, že jak řekl: "Tahleta mrcha by se určitě vylila znovu." Myslel tím onu sklenici, která se mu vylila neznámo kam. Jeho podivné chování mě poněkud vyvedlo z míry, a tak jsem raději rychle odešel pro jinou sklenici.
Než jsem se vrátil, byl už můj pán u lorda Siegfrieda. Na sobě měl modrý župan po svém otci a popíjel Whisky. Nalil jsem nejapnému žertéři víno a tiše si stoupl bokem, aby si oba pánové mohli pohovořit a přitom abych jim byl ku pomoci, kdyby něco potřebovali.
"Víš, Alberte," pravil lord Siegfried, "musím se ti přiznat k jedné věci." Nastražil jsem uši.
"Přemluvil jsem tě, aby sis najal osobní služku, protože jsem doufal, že jejím prostřednictvím zde budu moci páchat různé žerty, byl jsem s ní na tom domluven ještě před tím, než šla na ten konkurz." Mluvil dál lord Siegfried. Můj pán zdá se ne příliš překvapeně naslouchal, zřejmě svého kamaráda odhadl téměř tak dobře jako já.
"Jenže se ukázalo, že ona je absolutně neschopná a že není možno jejím prostřednictvím provést žádný rozumný žert." Pokračoval lord Siegfried, "Proto tě prosím, aby si ji propustil, určitě se zde jen plete Augustovi pod nohy a jinak není k užitku."
Musím uznat, že lord Siegfried mě tehdy překvapil svou upřímností a vážností.
"Žán?" Promluvil na mě hrabě Hofnsthofn, "Plete se ti Hildegarda pod nohy?"
"Nikoliv pane," odvětil jsem, "slečna Hildegarda mi velice pomáhá s mnoha úkoly. A dovolte, pane, abych vás upozornil, že se jmenuji Augustus, nikoliv Žán."
"Tak? V tom případě mi zavolej Žána, kde zase vězí?" odpověděl hrabě Hofnsthofn. "A co se týče Hildegardy, tak si to s jejím propuštěním ještě promyslím."
"Kde vlastně slečna Hildegarda právě je?" zeptal se mě lord Siegfried.
"Počítá jeleny v hraběcích lesích." Řekl jsem, a ve stejnou chvíli se z venku ozvalo strašlivě hlasité zahřmění.
"To vypadá na bouřku." Pravil s naprostým klidem lord Siegfried.
"Však ona se Hildegarda už za chvíli určitě vrátí, ale zprávy si ujít nenechám." Řekl hrabě Hofnsthofn a pustil televizi.
Oba pánové se začali zaujatě dívat na zpravodajský program. Hlasatelka v televizi informovala o nějaké nebezpečné masové vražedkyni, která před měsícem utekla z věznice, a stále se ji nepodařilo chytit. Já jsem tuto informaci příliš neposlouchal, ale můj sluch najednou upoutalo sousloví: Hildegarda Sthockingherová. Oba pánové, včetně mě zkoprněli hrůzou, poněvač toto jméno bylo uvedeno, jako jméno oné uprchlé vražedkyně a na obrazovce se ukázala fotografie, naší známé slečny Hildegardy.
Jakmile jsme takto všichni ztuhli hrůzou, hned jsme sebou zase škubli hrůzou, protože nás vyděsil další ohlušující hrom z venku. V té chvíli už začal opravdový lijavec a skrz černé bouřkové mraky vypadala krajina za oknem jako noční krajina za oknem.
Někdo zazvonil na zvonek. "Žán, to bude slečna Hildegarda, prosím oznam jí, že u nás již není vítána." Řekl hrabě Hofnsthofn a dolil si Whisky.
"Ne, to je příliš nebezpečné." Řekl lord Siegfried, "zdá se, že zabíjet lidi je pro ni stejnou rutinou, jako třeba pro nějakého tlouštíka, pojídat cukrovinky." Nechápu, jak se lord Siegfried dostal zrovna k přirovnání o tlouštíčkovi, ale v dané- poněkud strašidelné- situaci, jsem o tom raději nechtěl přemýšlet.
"Alberte, omlouvám se, že jsem ti takto způsobil nepříjemnosti s vězenkyní, netušil jsem co je zač a doufal jsem, že s její pomocí udělám alespoň nějakou srandu. Dovol, abych jí odtud vyprovodil já, jako viník toho, že je zde."
Hrabě Hofnsthofn pokrčil rameny a kývl na souhlas. Bylo to takové to gesto, kdy lidé chtějí říci: "Klidně můžeš." Ale řeknou to s takovou dávkou lhostejnosti, že je jim nakonec jedno, že to vlastně neřekli a jen naznačili pohybem.
Lord Siegfried odemkl dveře na terasu, vyšel ven a já, spolu s mým pánem, jsme ho sledovali, jak přechází celou terasu, a pokračuje podél kraje domu, za zeď mimo náš dohled. Byl pryč sotva pár vteřin, když jsme uslyšeli jeho hlasitý výkřik, který se po chvíli stal přiškrceným výkřikem a nakonec už jen němým výkřikem hrůzy.
Na prosklených dveřích se objevila krev, a začala pomalu stékat dolů. Rychle jsem dveře zamkl, aby se slečna Hildegarda nedostala dovnitř, v tom se však její postava mihla ve tmě za zakrváceným sklem.
"Žán? Ovládáte nějaké bojové umění?" zeptal se mě hrabě Hofnsthofn a mírně vyveden z míry vstal a připravil se u východu z místnosti.
"Upozorňuji, pane, že boj není umění ale v dnešní době již sport, naneštěstí to vypadá, že se v blízké době budu muset stát umělcem." Postavil jsem se proti skleněným dveřím, očekávajíc vtrhnutí vraždící babizny. Když v tom se za panem Hofnsthofnem vynořil lord Siegfried, popadl ho za ramena a s úsměvem zakřičel: "BAF! BAF! BAF! Dostal sem vás oba." Potom se začal smát, ale můj pán, ho instinktivně omráčil skleněnou lahví od Whisky. Samozřejmě si hned uvědomil, že je to lord Siegfried a svého unáhleného činu trochu zalitoval.

Tehdy mě to teprve všechno došlo, a já si uvědomil, že to na nás lord Siegfried, se slečnou Hildegardou jen hrají. Podíval jsem se do přístroje na video kazety a našel jsem falešnou nahrávku televizních zpráv. Lord Siegfried ji upravil tak, aby to vypadalo, že se ve zprávách mluví a slečně Hildegardě jako o masové vražedkyni a poté kazetu připravil, když jsem šel pro novou sklenici. Smrt lorda Siegfrieda i krev na skleněných dveřích, bylo jen falešné divadélko, které završila slečna Hildegarda, když vstoupila v dešťovém plášti a hlásila panu Hofnsthofnovi, že má v lese dvacet kusů vysoké.
Hrabě Hofnsthofn si tedy nechal ve svých službách mě i slečnu Hildegardu, kterou jmenoval správkyní jeho pozemků. Takzvanému vtipu, který lord Siegfried zinscenoval se nikdo nezasmál a jediný kdo si z toho odnesl ponaučení, byl sám lord, který strávil dva týdny v nemocnici, s těžkým otřesem mozku od úderu lahví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 my-e my-e | Web | 30. října 2011 v 14:38 | Reagovat

:-D  Jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama