Únor 2012

Prázdný prostor

17. února 2012 v 12:05 | Víťa Dvořák |  Moje texty
Vítězslav Dvořák
Prázdný prostor
Byl jednou jeden park, se stromy, ptáčky, potůčkem a lavičkami, kam se chodívalo procházet plno lidí. Líbilo se jim tam asi proto, že se tam cítili dobře. Lidi totiž mají rádi, když je jim dobře.
Jenže pod jednou lavičkou ležel zlomyslný prázdný prostor. Kdysi na tom místě vypadl jedné dámě z kabelky a to ho rozzlobilo tak, že se stal zlomyslným. Proto od té doby chtěl co nejvíc vyčnívat na chodník, aby o něj všichni, kteří budou procházet kolem, zakopli.
Což se mu dařilo. Kdykoliv šel někdo po chodníku, zavadil nohou o zlomyslný prázdný prostor, spadl na zem, a rozbil si hubu. Každý se samozřejmě hrozně divil, o co zakopnul, ale neviděl nic. Prostor nikým neodhalen takto pokračoval stále dál, dokud neměli rozbité huby všichni návštěvníci parku. V tu chvíli se začal zlomyslný prázdný prostor zmenšovat, až z něj byla miniaturní tečka menší než atom. Ani pak nepřestal sám sebe scvrkávat, až najednou přeskočil do záporných rozměrů, propadl časoprostorem a konečně se znovu zvětšil. Tentokrát ne v parku, ale na rušné ulici. Pro kolemjdoucí bylo obtížné vyhnout se prázdnému prostoru, takže za chvíli měli všichni lidé rozbité huby. Potom zlomyslný prázdný prostor odcestoval do školy, do firmy, do hospody, do divadla, na zastávku a pak na sídliště. Tam o něho zakopl nějaký chlápek a rozbil si hubu, jako všichni ostatní. Podivil se, proč spadl a řekl si: "No jó, vždyť tady leží prázdný prostor."
Zvedl ho a zavřel do krabice. Tu dal do skříně ve sklepě, zhasnul tam, a zamknul. Prázdný prostor v té krabici už navždycky zůstal, i když nemusel. Možná proto, že mu tam bylo dobře.

Porozumění

17. února 2012 v 11:57 | Víťa Dvořák |  Moje texty
Tuto slohovku jsem napsal u talentových zkoušek na dramatickou výchovu na JAMU. Papír nanečisto jsem si nechal, takže toto je možná malinko nepřesný přepis toho, co jsem na JAMU skutečně odevzdal...ale to je jedno. Postoupil jsem do druhého kola.

Porozumění
Režisér nahlédl do scénáře a tam stálo: "kvi-ki kvi ki kvaka kvó". Zapřemýšlel, co to může znamenat a obrátil se na herce aby jim řekl svůj závěr: "ťuki kuki keke kaka". Herci se zatvářili zmateně a zahráli: "mama loma lamola". Režisér se plácl do čela a zopakoval: "ťuki kuki keke kaka". Tentokrát už mnohem rázněji. Hercům to chvíli šrotovalo a pak zahráli: "mama malo lomalo". Režisér začal být zoufalý. Ukázal hercům scénář, aby si to sami přečetli. "kvi-ki kvi ki kvaka kvó" viděli herci. Zamysleli se a zahráli: "mlol lolm malol". Režisér dostal vztek a začal nadávat: "koko ťuki! Koki koťi!"
Nadávky probudily autora, který zatím pospával v zadní řadě. Přišel za režisérem a zeptal se: "kva kvá kvi?". "ťuki ťuki" odpověděl rozzlobeně režisér, ale herci se bránili: "luma malo luma mlola!". "kvá!" Umlčel všechny autor. Přestali se hádat a pokračovali ve zkoušení.
Přišli diváci. Posedali si do hlediště a napjatě čekali: "Kdy už to začne?", "Nevidím přes toho chlapa přede mnou.", "Je tady nádherný strop.", "Vypni si telefon, Vávro." - Takové řeči se ozývaly ze sálu, zatímco herci zmateně pobíhali za oponou a volali: "lamla mlá!" a "mola lala!" nebo "lololala mola!" a snažili se nachystat vše tak, jak jim to přikázal režisér a jemu autor.
V sále se zhaslo, lidé začali tleskat a reflektory ozářily zvedající se oponu. Herci vyšli na scénu a lidé jim rozuměni. Dokonce i režisér a autor vypadali spokojeně. Když si ale na konci chtěli všichni popovídat, o čem to představení bylo- neshodli se.